Když jsem v polovině září minulého roku objevila v zahradě na kopru housenky, nenapadlo by mne, že napíšu tento příběh. Byly to velké, barevné housenky Otakárka fenyklového. Řekla jsem si: „O ten zážitek přece nemohu ochudit děti ve školce!“ Dne 14. září jsem ve skleničce, s kouskem kopru, jednu takovou krásku přinesla.
Housenku jsme si pořádně prohlédli a vyfotili. Pomocí lupy jsme zjistili, že je zelenočerně proužkovaná s oranžovými puntíky. Dostala jméno Žofinka. Ještě ten den jsme si ji nakreslili, vystřihli a nalepili. Tajně jsme doufali, že se nám zakuklí a budeme mít motýlka. A opravdu!
Během čtyř dnů si „upletla“ zelený kabátek a uložila se ke spánku. Také kuklu jsme si pořádně prohlédli. Jakou má barvu, tvar, jak je jemným vlákýnkem přichycená ke koprovému stonku. Skleničku s kuklou jsme postavili na skříň, aby měla housenka klid.
Přešel říjen, listopad, prosinec…překulil se nový rok. I někteří rodiče se začali na zakuklenou housenku vyptávat.
Asi uschla, mysleli jsme si všichni.
Přišlo jaro, první motýlci už poletovali venku a těšili se z teplých slunečních paprsků. A naše Žofinka pořád spala. Až jednou…
Bylo to takhle v pondělí, kolem 27. května, když přiběhla paní Renátka, že nám v ložnici na okně sedí překvapení! Sláva! To bylo radosti! Byl tam překrásný motýl – Otakárek fenyklový!
Zase jsme si ho pořádně prohlédli, vyfotili a samozřejmě ukázali našim mladším kamarádům z Káčátek.
Nu a pak už jsme jej vypustili ven. Potřeboval se totiž po tak dlouhém spánku posilnit!
Příběh se uzavřel. Všechno dobře dopadlo!
Snad tě Žofinko – Otakárku někdy někde venku potkáme.
Paní učitelka Jana ze Sluníček
